Náhrada škody podle občanského zákoníku

Předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody je porušení primární povinnosti, která může být uložena právním předpisem nebo smlouvou, přičemž není rozhodující, zdali tímto porušujícím jednáním dojde ke vzniku škody (majetkové) nebo újmy (nemajetkové). Elementárním rozdílem mezi smluvní a mimosmluvní povinností k odškodnění je existence zavinění. K porušení povinnosti uložené právním předpisem totiž musí dojít zaviněným jednáním (úmyslným či nedbalostním), kdyžto smluvní povinnost k náhradě škody vzniká i bez zavinění.

Níže jsou popsány formy náhrady škody tak, jak je u jednotlivých náhrad preferuje občanský zákoník.

1. Náhrada majetkové újmy § 2951 odst. 1
   Restituce – náhrada škody uvedením v předešlý stav.
   Kompenzace – náhrada škody vyčíslená v penězích v případě, kdy nelze škodu nahradit uvedením v předešlý stav.
2. Náhrada nemajetkové újmy § 2951 odst. 2
   Satisfakce – forma odškodnění za nemajetkovou újmu, která je vyčíslená v penězích.

§ 2952 občanského zákoníku definuje rozsah škody ve dvou úrovních. První úrovní je náhrada skutečné škody a druhou je to, co poškozenému ušlo, tedy ušlý zisk.

V případě majetkové škody na pracovním počítači poškozeného, který potřebuje nutně k výkonu práce, může být povinnost k náhradě škody rozšířena z povinnosti k opravě počítače případně koupě nového i na povinnost k úhradě ušlého zisku poškozeného od okamžiku, kdy došlo ke škodě na počítači, v důsledku které poškozený dál nemohl konat svou práci až do okamžiku restituce či kompenzace.

V případě nemajetkové újmy může být rozsah náhrady mnohem vyšší, neboť kromě „tabulkového“ odškodnění za vzniklou újmu (tzv. bolestné) může povinnému vzniknout také povinnost k náhradě nákladů účelně vynaložených na léčbu, k náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztížení společenského uplatnění či ztrátě na důchodu.